Ležím ve své posteli. Nemocná, hlava mi třeští, ale nechávám do sebe promlouvat hudbu. Hudbu, která mě provází celým mým životem. Hudbu, která na mě působí jako magický lék. Najednou mě z toho pocitu někdo vytrhne. Ten někdo je můj taťka."Zase posloucháš tu svojí hudbu, co?". To, jak zdůraznil slovo "svojí" můj tok myšlenek zavedlo jiným směrem.